Krev je krev, smrt je smrt, válka je zlo: Noční můra doktora Oppenheimera je svého druhu pěkná kafkárna

Tato rubrka je věnována bohatství, ale jsou chvíle, kdy musím trochu vybočit z konceptu, abych mohl vyjádřit to, co cítím, že má být vysloveno a tento článek je ten případ. Vznikl v reakci na izraelsko-palestinský konflikt, ale i další války včetně druhé světové a to, co se stalo na jejím konci.

Bohatství není ideál, bohatství je prostředek. Je to nástroj, který se snažíme získat, abychom žili své životy v pokoji, bez starostí a svobodně. Naše cesta, naše úsilí, vše čím žijeme včetně pošetilých cílů, to vše bledne jako západ slunce v mlze – jednou za čas.

Jednou za čas nám osud, život i nekonečno připomene naši vlastní drobnost. Jsme méně než mrknutí oka v bezbřehém vesmíru a přesto, jakkoli sebemenší se jeví naše existence, tak hluboké může být zároveň utrpení člověka.

Žijeme ve světě, kde stále platí právo silnějšího. Kde jeden umírá, aby druhý mohl žít, a to se děje v nekonečném koloběhu potravinového řetězce. Jeden slaví, druhý sčítá oběti, a přestože se považujeme za dospělé bytosti, stále nám to nepřipadá divné.

Vyrostli jsme do společnosti uctívající hodnoty, zastáváme se slušnosti, věříme v morálku a naučili jsme se vnímat spravedlnost. A to vše jenom proto, abychom mohli vidět nekonečnou lidskou nenávist, zlobu a pokrytectví v celé své nahotě.

Noční můra Roberta Oppenheimera je svým způsobem kafkárna. Je to bizarní jeviště plné hysterického jásání lidí a řehotání. Pro jednoho vítězství, pro druhého bolest, smrt a utrpení.

Jsou to zvuky radostného smíchu dětí, které dolehají z prázdných polorozpadlých zdí a ty děti hoří a dospělí, kteří chodí, přestože jejich oči spatřily to, co by neměl zahlédnout žádný člověk a jejich kůže mění tvar, praská jako stará omítka a nakonec se loupe jako zašedlá malba stěn, které dříve někomu poskytovaly vidinu bezpečí domova.

A stejně, jako časem zašednou ty zdi, zašedne i duše lidí. Naše vnímání dokáže tuto šeď vytěsnit a ignorovat společně se vším, co nezapadá do naší představy o sobě, a my tak nevidíme nic z toho, co narušuje náš iluzorní obraz reality.

Uznáváme jednu pravdu, tu svou. Volíme si stranu, kterou pak fanaticky hájíme a ještě jsme na to nebetyčně hrdí. A možná proto jsme schopni vyrábět a následovat spletité myšlenkové konstrukce, kterými hájíme neoobhajitelné, a prosazovat je se vší pýchou a zarputilostí sobě vlastní.

Naše existence je pomíjivá jako svit paprsku vycházejícího slunce, který krátce dopadne na tvář a možná vykouzlí letmý úsměv, pokud vůbec něco. Přesto je naše krev skutečná, jako bolest dítěte, které už na světě nikoho nemá, a je úplně stejná, ať už je barva jeho kůže jakákoli a totéž platí pro národnost či výchovu k jakékoli církvi.

A lidé, kteří to vše dávno ví a kteří jsou tady už moc dlouho na to, aby jejich duše nevybledla a jejich život nazahalila šeď, pak pokračují dál, jako by se nic nestalo. A v jejich světě tomu tak je. A v nich tato slova budí letmé opovržení. Neslyší tichou melodii, která bolestně krásně zní v uších těm, kteří na věky trpí tím, že ještě vnímají, a kteří neví, že jejich osudem bylo mluvit. Zůstanou navždy němým pozorovatelem hrůz a bláznoství.

A ti, kteří dokázali rozvázat provazy svých úst, společně křičí, „nikdy víc!” Jen jednou za čas, ale přesto je naděje, že alespoň tolik stačí k záchraně toho, co se již jinak nikdy nevrátí, stejně jako zatracená duše člověka.