Můj poslední odpočinkový článek na Hodlerovi: Bude mít Kytkova pouť pokračování?

Vzpomínám si na den, kdy jsem s nadšením a plný očekávání zakládal Hodlera. Měl jsem o pár kilo méně, o pár let méně a těšil jsem se na svou cestu k bohatství. Toto je můj poslední odpočinkový článek na hodlerském webu.

Život je život, čas věci mění a člověk časem vzpomíná na to, co čas odvál. Lidský život je krátký a čas rychle běží. Moje působení na Hodlerovi se právě nachýlilo ke svému konci.

Vzpomínám si na ten den. Měl jsem, už ani nevím proč, jednu myšlenku, která mi utkvěla dosud. I dnes, po více než 7 letech, se sám sebe stále ptám: „tak co, už tě to nebaví, už je čas skončit?”

Dělej co tě baví!

Nebyl by svět lepší, kdyby každý dělal jen to, co ho baví? Kdy jste se naposledy zeptali sami sebe, jestli jste spokojení tam, kde právě jste? Dokud jste živí, stále je čas na změnu.

Pamatujete?

Kdyby po mě zůstal jen tento článek, stejně vám v něm řeknu pravdu, že mířit nahoru nebylo zbytečné.

Toužil jsem inspirovat lidi k tomu, být lepší. Později jsem ale pochopil, že každý si musí svůj život žít sám a já ani nikdo jiný zde nejsme od toho, abychom lidem říkali jak. Maximálně vám můžu pomoct relaxovat a pořádně si odpočinout.

Odpočinout si v dnešní době, kdy se všechno děje pořád. V době neomezeného přísunu obsahu a informací. Neustálého připojení k sociální síti a přístupu k bilionům hodin videí a podcastů. Představte si ticho.

Můžeme se společně ponořit do jedné malé vteřiny odpočinku a vnímat ten neustálý pohyb všude. Celá planeta je v pohybu. Jsme hemžící se koule života letící šílenou rychlostí nekonečným vesmírem. Máme si dělat starosti s tím, co bude zítra, nebo se smát tomu, jak vážně bereme každý atom své existence?

Baví mě vtipkovat tak, aby lidé museli nejdříve pochopit, že se vlastně jedná o vtip. Baví mě, jak stále hledám slova, když píšu a jen zřídka mám předem jasno, jaký článek bude, až ho dokončím. Skoro jako bych si nejdříve musel sám odpočinout, než se slova napíšou sama.

Baví mě psát tento text, který teď čteš ty

V nekonečné zásobě obsahu jsi nyní právě teď tady. Možná se snažíš relaxovat a myslíš na všechny ty slony a žirafy, co zrovna teď běhají někde na jiné polokouli. Nebo na malé rybky, které se hemží okolo živých korálů a proplouvají skrz.

..Těch vlnících se vějířů, které jakoby potírají hranice mezi živočichem a rostlinou, a jednou, za mnoho let, z jejich schránek vykvetou drahokamy. Přál bych si, aby i moje texty jednou, za mnoho let, někdo vylovil z oceánu internetu jako dopisy v láhvi.

Směju se představě, že uprostřed všeho toho pohybu a života příjde člověk s blbou náladou a vynadá za to někomu v komentáři na sociální síti. Nebo příjde maximalista a nemá mě rád, protože nejsem maximalista.

Baví mě pomyšlení, že až tento text dopíšu, opravím, vyladím, pečlivě opatřím obrázkem a celý nadšený vydám, nikdo si ho nikdy nepřečte. Nebo si ho lidé přečtou a nebude se jim líbit. Řeknou si: „už bylo na čase, že odchází. Ještě že tak, jinak bych ho musel jít vytrhnout sám.”

Lidé si s sebou celý život nosí zraňenou dětskou duši, kterou se snaží chránit budováním hradby vlastní důležitosti a síly. Lidé zraňují a jsou sami zraňováni a pak se zabývají minulostí. Tohle vše jsem dávno nechal za sebou.

Odcházím, přesto se směju a jsem rád, že jsem zde mohl být

Jsem ten, co tu byl. Moje jméno je Kytka, 7 let jsem pokrýval kryptoměny na Kryptohodlerovi, předtím asi rok na Kryptomagazínu a občas, při tom všem, pro vás vydával odpočinkové články. Nyní je čas, abych se vydal na novou etapu.

Chci poděkovat každému, kdo se někdy vrátil na hodlerský web s myšlenkou, že si jde něco zajímavého přečíst. Každému, kdo mě v mé tvorbě podpořil, děkuju. A kam mě moje cesta zavede? Na to si počkejte, ale něco mi říká, že na mě ještě někde narazíte.