Společnost nás od malička trestá za to, že nejsme dokonalí, až se začneme trestat sami – co s tím můžete dělat?
Možná se vám tento článek nebude líbit. Já budu každopádně rád, když mi dáte vědět do komentáře, co si o tom myslíte vy. Trochu jsem přemýšlel, jestli toto téma nevyvolá kontroverzi, ale co, tak ať, budu upřímný..
Nevím, jestli jste si toho taky všimli, ale většina lidí jsou vlastně posedlí hodnocením druhých lidí. Přemýšleli jste někdy, kde se to v těch lidech bere? Co nás nutí hodnotit ostatní?
Možná je to ego, možná naučený zlozvyk a možná jde o nějakou davovou hypnózu. Upřímně si nejsem jistý, odkud pramení tato zdánlivě “samozřejmá” potřeba posuzovat a komentovat vzhled, skutky a všemožné výstupy ostatních lidí.
Můžeme také sledovat, že i my jsme neustále, a to už od dětství, posuzováni ostatními lidmi. Nelze přehlédnout, že k tomu v mnoha situacích opakovaně a zcela záměrně dochází ve školách.
Může tedy být systém známkování a poměřování dětí prakticky po celé trvání jejich dětství příčinou? Možná to maličký vliv mít bude, ale pokud ano, tak tento efekt během let způsobil, že jsme se již začali “známkovat” tak nějak všichni mezi sebou. Dělají to kamarádi, partneři a dokonce i rodiče. Nakonec, jen se přiznejte, i vy jste se už mnohokrát přistihli, že trestáte sami sebe.
Celá společnost nás nutí pochybovat, jestli jsme vůbec hodnotným a rovnocenným člověkem. Přestáváme být svébytnou lidskou bytostí a stáváme se objektem hodnocení.
Dejme si příklad, rodiče několika dětí se setkají na zahradní oslavě a společně se tváří, jak se všichni dobře baví, zatímco si jejich děti společně hrají. Co ale probíhá celou dobu na neverbální úrovni, je “souboj v dokonalosti.”
Navenek všichni hrají roli dokonalých rodičů, případně dokonale šťastné rodiny, nebo čehokoli, co pomůže, cítit se lépe. Možná se svede téma na úspěchy či koníčky dětí, proč taky ne? Mařenka už umí anglicky, nosí domů jedničky a dělá 2 různé sporty.
Spolužák Tonda se zdá být trošku tlustý a maminka si zahanbeně tře loket, jakoby se snažila sama utěšit, že není tak zle. Pak se vynoří spásná myšlenka. Nebude tak zle! Jakmile dorazí domů, připomene mu ještě jednou, aby pořádně cvičil a u snídaně mu vynadá za to, že snědl už tři rohlíky a ještě si chce přidat. Holkám se nebudou líbit tvoje špeky, slyší se maminka říkat.
Jelikož Mařenka chce udělat rodičům radost a vyhovět jejim představám o dokonalosti, potají poslouchá, co si říkají. Zjišťuje, že mluví o Tondovi, že by měl zhubnout a Jarečkův tatínek taky. Ona si určitě dá pozor, protože kdyby si něco takového říkali o ní, byla by to noční můra.
Náš příběh můžeme zakončit třeba setkáním obou dětí. Zatímco ona se na něj dnes dívá trochu jinýma očima a z chování je patrný velmi jemný ovšem patrný náznak soucitu, on to podvědomně cítí, ale čte jako pohrdání či povýšenost, možná obojí. Mezi dobré kamarády se vtírá klín, který se bude časem zvětšovat, pakliže přijmou vzorce chování svých rodičů.
Až vyrostou, ona může mít problém třeba s potlačováním svých pocitů a tužeb na úkor plnění cílů, které ale nejsou její, zatímco on bude bojovat s vlastním pocitem sebeúcty, který mu byl v dětství odebrán.
A jak asi tušíte, oba budou zoufale toužit po uznání druhých, pocitu přijetí, o kterém se naučili, že si ho musí zasloužit. Často také rozhodonou, zda si to zaslouží jiní lidé. Někdy ano, jindy příjde kritika a většinou se tohle bude dít skrytě a tak nějak automaticky.
Když oddálíte pohled, uvidíte, že si velmi podobně budou počínat také další lidé kolem Tondy a Mařenky. Navzájem se posuzují, někteří staví na obdiv své klady, další domlouvají ostatním, co by měli nejlépe udělat. Ze smyšleného příběhu se pomalu přesouváme do reality a pokud máte stále otevřené oči, můžete spatřit všudypřítomnost poměřování a honby za zdánlivou dokonalostí.
Jak z toho ven?
Nebudu lhát, sám se s tím pokouším vypořádat, stejně jako možnná teď vy, ale dobrý start může být už jen to, když se naučíte nebrat si věci osobně. Někdy může trvat docela dlouho pochopit i tak jednoduchou věc, jako že když se k vám někdo choval špatně a nepřijímal vás jací jste, nebyla to vaše vina a opravdu za to nemůže, že jste dnes nebyli dokonalí.
