Afirmace pro Životní Hojnost od Josefa Hoanga + Kytkův malý příběh

♡

Řekl jsem si, že dnes vyzkouším něco nového. Je to nové i pro mne, takže jistě oceníte mou odvahu, že jsem s tím vyšel do světa takříkajíc na první dobrou. Afirmace pak použijte pro hojnost, bohatství a vlastně co chcete. Velmi děkuji Josefovi, že vydal toto video, které mě tímto způsobem inspirovalo.

Nazveme to prostě Afirmace

Tak si tak jdu a je mi řekněme 9 let. Netvrdím, že mi máte věřit, že umím cestovat časem. Prostě to berte jako nějaký krátký příběh. Devítka je krásně kulaté číslo. Myslím, že ho měli rádi mnozí velcí matematici, fyzikové a další světoznámé mozky. Jmenovitě Nikola Tesla byl na toto číslo velmi vysazený, alespoň se to o něm říká. No a za dalších kulatých 9 budu plnoletý a můžu se pomalu začít loučit s touto svou krásnou prostoduchostí a uvolněným chozením po venku.

Svět, na který mě dnes všichni připravují, se docela liší od toho, ve kterém dnes žiji. Nechápu, proč pořád všichni dospělí berou všechno tak vážně. Vše je pro ně příliš náročné, příliš komplikované, nic není jen tak. Jejich svět mě ani trochu neláká. Je ponurý, nesrozumitelný a vůbec se mi nelíbí. Navíc je plný zmařených nadějí, nepříjemných povinností a falešných zásad.

Nebudu dělat další nadpis, abych vám to nakouskoval a zjednodušil četbu, tak dávejte prosím pozor! No a proč falešných? To je jednoduché, když jste malí a máte kolem sebe milující rodinu, všichni se vám snaží předat to nejlepší. Postupně však ve světě dospělých vše přechází do nudné rutiny, kde se již na to nejlepší až tak moc nedbá. A když se vám všichni snaží předat to nejlepší, byť to netrvá věčně, naučí vás to, vidět to nejlepší taky kolem sebe. Tak nějak očekáváte, že přece každý musí chápat tak jednoduchou věc, jako že je správné se k sobě chovat hezky, na nic si nehrát, mít čest, nebo mluvit pravdu.

Ano, to jsem si myslel, jenže ve škole o tom nikdo nic neví. Dokonce i moji kamarádi to nechápou, i když se o tom spolu nikdy nebavíme. Ale vím, že je to pro ně stejná záhada, jako pro mne. Když je vám 9 a žijete tím, že se snažíte udělat radost rodičům a současně si taky úžívat života, tak nějak ještě nedokážete svému okolí oznámit, že je něco špatně. Prostě teď jdu do školy, i když celou svou bytostí cítím, že je vše tak nějak v nepořádku. Učitelé vytvářejí ostré linie, ve kterých celý den chodíme a posloucháme jejich pokyny. Teď doprava, teď doleva, zopakuj tohle, nevyrušuj! Sleduji teď s naprostým úžasem, jak se učitelka zachovala škaredě k jednomu klukovi a dokonce začala křičet i na nás ostatní. Copak neví, že křičet na sebe není slušné? No, asi ne. Doknce vypadá, že si je zcela jistá tím, co dělá, ale já přece vím, že tohle není správné. Nechápu, co nás tady chtějí naučit, a myšlenkami se kutálím jinam, asi jako balón, se kterým si po škole budeme hrát před barákem.

Po cestě ze školy míjím různé lidi. Někteří jsou zadýchaní a jejich čela se krčí, zřejmě pod náporem špatných věcí, kterým se každý den věnují. V autobuse vidím jednu paní, je stará asi jako mamka a vypadá, že její mysl docela opustila tělo. Zatímco tu sedí, cítím, že vůbec nemá ponětí, co se kolem ní děje. Jak je možné, že jsou dospělí tak ztracení? Při této myšlence se však hned zastydím. Jsem přece jen moc malý a ještě věcem nerozumím. Ne tak, jako oni. A vůbec…

Z okna vidím paneláky a ten pohled ve mě vyvolává chuť jít ven, zejména když se otevřou dveře a já slyším, jak se někde poblíž rozléhá zvuk nejméně desítky dětí přibližně v mém věku, nejpíš na nějakém nedalekém hřišti něco hrajou. Dveře se zavřou a zvuk utichne. Autobus se rozjíždí, ale v zápětí se zastaví na semaforu. Žena na mě upře pohled a já si uvědomím, že vůbec není ztracená. Vypadá to, že něco v duchu sleduje. Skoro jako by během jízdy cestovala myšlenkami vesmírem. Jenže její oči jsou jakoby otevřené víc dokořán. Nemyslím víčka, ale ten pohled, a má v nich zářivou jiskru. Ten pohed do očí mě na chvíli připoutá. Hledím do jejich hlubiny a mám pocit, že procházím bránou. Vstupuji do světa, kde jsem dospělý, dávno už nezáleží na ničem, co dnes dělám, zda dobře nebo špatně plním úkoly ve škole. A navíc mám děti. Jenže mě něco zarazí, nevypadám moc šťastně. Vlastně skoro vůbec a ani moc bděle. Vzpomněl jsem si, jak jsem na první pohled získal dojem, že žena je nějak psychicky ztracená. Uvědomil jsem si, že tak nyní vypadám spíše já sám. Tedy přesněji řečeno ten člověk, kterým se mám podle všeho za něco přes dvě desítky let stát. Vyděsím se a odvrátím pohled.

Žena se letmo usměje a já mám pocit, jako by mě její pohled pohladil po zádech. Až mě mírně zamrazí. Vůbec ne nepříjemně, spíš asi jako když poslouchám oblíbenou hudbu. V tu chvíli si uvědomím, že mi vlastně vůbec není 9 let. Cestoval jsem časem zpět, do chvíle, kdy jsem učinil důležité rozhodnutí, které navždy změnilo můj život. Dávno jsem musel nechat odejít upřímná přátelství, kde nešlo o peníze a jejich vydělávání. Postupně jsme vyměnili dětská hřiště za další a další školy, za chození do práce, spoustu povinností a naše bezstarostné dětství zavál prach a postupně na něj zapomínáme stále víc. Konečně jsme se naučili, že nic není jen tak. Že je vše složité, komplikované a náročné. Naši učitelé by byli hrdí. Už chápeme, že dělat jen to správné patří do pohádek. Už jsme se naučili lhát, chovat se špatně a křičet. To jsme vlasntě mnohokrát trénovali už jako malí, ale v té době jsme se při tom cítili jako při hře a naše srdce bilo ještě lehce, bez viny.

♡

Když mi bylo 9, pochopil jsem, že budu žít jinak, než jak společnost vyžaduje od lidí. Už jsem zapomněl, kdy jsem si to uvědomil a nevím ani proč. Vím jen, že jsem se rozhodl, že tak žít nechci. Už tehdy jsem se děsil představy, že budu do konce života pořád v práci, jako můj táta. Vím ale, kdy jsem se definivně rozhodl.

Došlo k tomu takto. Šel jsem ze školy a říkal jsem si: „vstávání do školy mi občas dělá problémy, ale když ráno vstávám, táta je už dávno v práci. A když se vracím ze školy, zničený a úplně utrápený z nekonečně dlouhé a bolestné páté hodiny a ještě bolestnější šesté, sedmé, ba dokonce osmé, táta ještě není doma. Tohle přece není život, to je horor. Moje nejhorší noční můra.”

Nemějte mi to za zlé, vím, že teď píšu něco, co je sice pravda, ale vám se to nelíbí. Vím, že jste si jistí, že uděláte jen správně, když s tím něco uděláte. Porušil jsem pravidla, ale buďte prosím shovívaví. Bylo mi 9 a ještě jsem nevěděl skoro nic o dospělém životě, o povinnostech, disciplíně a zodpovědnosti. Ani o všem tom dalším, co vy dobře znáte a již dávno chápete. Svět je regulérní Kafkárna a nikdo by samozřejmě neměl vědět, že má na výběr. To se neříká, všichni přece víme, že zákony a regulace platí pro všechny a lidé se prostě musí přizpůsobit. Když se řekne doprava, jdete doprava, když úřad řekne zopakuj, vy zopakujete, to je jen správné. Svět je takový, jaký je a jiný nikdy nebyl. Nic se nemění a ani vy nemáte nic měnit. Rozhodně byste si neměli nic jiného myslet, na to tu máme přísné mechanismy autocenzury a v podstatě vše musí být tak, jak to právě teď je. Jinak to ani nejde! Pokud jste chudí, nemáte právo dychtit po majetku, jako školák po první puse. Vaše místo je tam, kde vám ho určil systém. Také ostatní se musí přizpůsobit, na to už samozřejmě dohlédnete a postaráte se, aby si jiní lidé neškodili tím, že budou dělat něco jiného.

Afirmace

Nyní již jistě chápete, proč jsem se musel vrátit. Něco se nemile pokazilo s mým světem.  V tuto chvíli již ale dávno nejsem. Odvál mne čas, naplnil jsem svůj příběh, změnil ho, splnil si všechny sny a po prožití skvělého života, plodného mládí a klidného stáří, plného radosti a šťastných chvil se svou rodinou, po dlouhém a naplněném životě, který jsem nakonec přece jen prožil v přepychu a bohatství, jsem s klidem v srdci zemřel. Řekněme, že mi bylo třeba 9*9. Protože jste příběh slyšeli celý, již brzo potkáte ženu s otevřenýma očima a aniž byste si jí všimli, vrátí vás do bodu, kdy jste se změnili v to, kým teď jste. Tak neztrácejte čas a raději si hned teď pořádně promyslete, zapamatujte a pěkně nahlas zopakujte, kým vlastně jste a co si prožíváte. Máte na to, řekněme tak 9 minut.

Video

Josef Hoang mi udělal radost tímto klidným hlasem a příjemným videem, které je taková jedna velká afirmace. Navíc se týká bohatství, takže jsem se o nej s vámi prostě musel podělit. Aby to nevypadalo, že samozřejmě jen používám jeho video na vyplnění nějaké mezery nebo co, tak jsem si dal tu práci a několik hodin k němu chystal tento krátký příběh. Byl to jeden z těch příjemných zážitků, kdy se článek napíše skoro sám, zatímco se sám bavím tím, jak se mi to krásně vyvíjí. A tak doufám, že se vám líbil stejně a inspiroval vás. Samozřejmě se jedná jen o fikci a nemusíte se vůbec bát, že když vás nikdo za 9 minut nenavštíví, tak jste skončili. Vy se naopak můžete navšívit úplně kdykoli, řekněme, že tak někdy, až vám bude asi tak 9. 🙂

♡