Odpočinkový článek: Co když svět, který známe, není jediný možný?

Vítejte u dalšícho odpočinkového článku na Hodlerovi. Dnes zkusíme trochu vyjet ze zajetých kolejí a vystoupit ven ze svého “boxu” myšlení, kterým hodnotíme a vnímáme okolní svět.

Co když je všechno jinak?

Lidi mají přirozeně tendenci vidět svět skrze určitý filtr. Během života si tvoříme jakousi naučenou sestavu vjemů, zkušeností, a podobně. Existuje řada studií či pokusů, z nihž některé dokazují, že bychom bez této mapy byli doslova ztracení. Dokonce bychom možná vůbec nebyli schopni vidět s vše by pro nás bylo jen jakousi omáčkou neznámých vjemů. Určitě tedy nelze říct, že je náš filtr nežádocí. Bohužel nás také do značné miry limituje.

Například dítě, které ještě nemá vytořeny všechny tyto paměťové hradby, je schopno se na svět dívat s očima daleko více dokořán, než my starší, kteří již řadu věcí vidíme spíše svou pamětí, než očima. Co když je tedy všechno jinak a my jen vidíme to, co chceme vidět, resp. co jsme si zvykli vidět?

Když se změníte, zůstane svět stejný?

Zkusili jste se někdy zeptat sami sebe, co se stane s tím, jak pohlížíte na okolní svět, když změníte svůj filtr vidění? Zaměřme se třeba na vaše názory na to, jak by věci měly správně být, rozhodnutí o tom, co se vám líbí, co vás štve, a podobně. Pamatujete si ještě na své dětství? Pro většinu z nás tehdy byl svět prostě jedno velké hřiště a vy jste nadšeně objevovali a zkoumali. Pravděpodobně vám daleko méně věcí vadilo, nebo vás dokonce něčím rozčilovalo – život byla jedna velká hra a nic se nezdálo příliš nereálné.

Rostlina byla prostě rostlina. Buď byla pěkná a voněla, nebo ne. Ale když jste se na ni podívali, viděli jste květinu. Dnes to již u mnohých tak jednoduché není. Když se díváte na svět, nejprve vaše mysl každou věc prožene určitým filtrem a rozhodovacím procesem. Vlčí mák je například pro dítě krásná kytka, vy však už víte, že je to jen plevel. Je stále stejný, ale pokaždé má jinou hodnotu, a to podle toho, jaké myšlenkové hradby má pozorovatel ve své mysli. Myslím, že stejné je to se vším ostatním.

V jakých pastích nás drží naše mysl?

A jak z těchto pastí ven? Na to asi není jednoduchá odpověď. Navzdory našim obavám se však velmi často v životě stane, že si věci s trochou dobré vůle prostě sednou na to správné místo v ten správný čas. Jeden učitel mi kdysi řekl, že je dobré mít otevřenou mysl. A měl pravdu.

Opakem je pak to, čemu se někdy říká být zabedněný. To znamená stav, kdy jsou pomyslné hradby v mysli natolik vysoké, že již přes ně daný člověk vůbec nevidí. Jinými slovy si již neuvědomuje možnost, že by věci mohly být trochu jinak a navíc také zapomíná na to, že myšlenky a názory ovlivnily to, jak vidíme okolní svět. To je pak skutečně dokonalá past a dalo by se to přirovnat třeba ke stavu, kdy nám naše vlastní imunita začne dělat zdravotní problémy. V tomto případě nám problémy dělá naše mysl a často to ani nevidíme.

Musíme si tedy připustit, že ta část vědomí, která nám měla pomoct vnímat okolí, nám dost možná právě nyní brání vidět věci tak jak jsou. Ty věci, které jsou za obzorem naší pomyslné “krabice” vědomí. To navíc znamená, že pravděpodobně chodíme po světě s klapkama na očích a nebo rovnou doslova vidíme věci, které zde ve skutečnosti ani nejsou a naopak nevidíme to, co máme přímo před nosem.

A pak jsou zde věci, které vůbec nemůžeme vidět, jako když víte, že je zde vzduch, ale nevidíte jej. Jsou vesmíry, které jsou příliš malé, abychom na ně dohlédli. Jiné mohou být příliš daleko či naopak až moc blízko.

Jsou zvuky, které neslyšíme. Věci mohou mít barvu, kterou nevidíme. Kolem nás mohou být světy, které neznáme…

Závěr

Myšlenka, že nás naše vlastní vnímání okolí může zcela zásadně klamat, je znepokojivá. Současně je hluboce fascinující a člověk žasne nad tím, jaké nečekané možnosti se otevírají, když si začneme tyto věci připouštět a uvědomovat si své vlastní bariéry. Navíc to může být ohromně osvobozující, třeba když si uvědomíte, že můžete něco dělat jinak, nebo se na svět podívat úplně jinýma očima. Už to vidíte?