Oslabení rodiny a rodičů pod vlajkou vyššího dobra: Proč být proti odpůrcům fyzických trestů

♡

Plácli byste vlastní dítě po zadku, aby nezlobilo? Kde je hranice přiměřenosti trestů? Rodič je obvykle ta nejdůležitější osoba v životě dítěte a je velmi smutné, když dítěti právě tato osoba způsobí nějaké zranění, zejména pak dlouhodobé. Odpůrci fyzických trestů v rodinách by to rádi zakázali ad absurdum. Byla by to chyba…

Proč jsem proti plošnému zákazu fyzických trestů?

Proč se tohle téma dostalo do rubriky Bohatství? Domnívám se, že děti a rodina jako taková jsou v zásadě hodnoty, za které stojí za to se prát. Zásahy státu do autonomie rodiny považuji za nepřijatelné a sílíci vlna odpůrců fyzickckých trestů začíná být v tomto směru nebezpečím.

Říkám tedy, že je dobré bít děti? Jsem pro fyzické tresty?

Tak to určitě není. Jsem jen zásadně proti tomu, aby rozhodnutí, zda je správné dát dítěti po zadku, bylo odebráno z rukou rodičů. Pokud rodič dojde k tomu poznání a úrovni vědomí, že dokáže pracovat s dítětem zcela či téměř výhradně bez fyzického trestání, má právo a morální povinnost to udělat s plnou autonomií a zodpovědností. Jednoduše nesmí přijít někdo jiný a říct lidem, že o tom, jak mají vychovávat své děti, už nemají právo rozhodovat.

To mimochodem znamená, že pokud rodič po prosazení takového oslabení rodiny zákonem použije fyzický trest, musel by zřejmě existovat také trest za porušení takového zákona. Neměli bychom pak daleko k tomu, že by se rodičům v mnohem větší míře odebíraly děti, což má být pochopitelně extrémně krajní řešení a rozhodně není na místě tohle aplikovat za plácnutí po zadku.

Kam až by tohle šílenství v konečném důsledku mohlo zajít, netuším. Umím si představit, že jako vždy, když se něco dělá plošně a na základě hloupého zákona, tak by došlo k celé řadě pochybení a nelogickckých situací. Ve finále by to přineslo mnohem více utrpení jak rodičům, tak i samotným dětem. Slušným rodičům by to odebralo příliš mnoho kompetencí a u řady z nich by se dostavil strach, což by pravděpodobně mělo negativní vliv na výchovu, zatímco ti druzí si cestu najdou vždy, těm by to bylo pravděpodobně prakticky jedno.

Rodinu je třeba chránit (..a školu reformovat)

Odpůrci fyzickcých trestů bohužel ve většině případů prosazují právě plošná nařízení a zásahy do rodiny. Sílí tak snahy o ještě větší posilování výchovy založené na byrokratickém a ústavním aparátu na úkor pozice rodičů…

Žijeme v době, kdy stále děti povinně posíláme do škol z dob Marie Terezie, kde celá řada dětí zbytečně trpí. Pro část dětí je současný školní systém ekvivalentem 9 let na tvrdo a promarněné roky jim už nikdo nevrátí. Iniciativ, které se to snaží řešit, je žalostně málo a o to víc je politováníhodné, když se některá z nich odkloní směrm k potírání rodičů. Rodiče si samozřejmě mohou vybrat, do jaké školy dítě pošlou, ale pokud nemají dost peněz na zaplacení často velmi drahé soukromé školy (desítky tisíc korun měsíčně na jedno dítě), tak ve skutečnosti není z čeho vybírat. Všechny státní školy fungují prakticky stejně, protože jsou součástí stejného systému, mají stejná pravidla, osnovy, průběh výuky, atd.

Řešením může být domácí výuka, nicméně lidé obvykle nemají čas, protože musí chodit do práce, aby své děti uživili. Izolovat (ochránit) dítě před světem může být navíc kontraproduktivní. Rodiče, kteří své děti přehnaně chrání, jim v zásadě brání se řádně adaptovat na okolní svět, což může být později pro takového jedince nebezpečné. Přitom úlohou správného vzdělání dětí by přece mělo být především připravit mladého člověka na budoucí život. I v tom současné školství pochopitelně žalostně zaostává.

Pokud bych si měl vybrat, byl bych osobně raději rodičem, který umí být jak přísný, tak i kamarádský a hlavně spravedlivý a nápomocný, než ten, kdo zajistí, že dítě nikdy nespadne na zadek, nenatluče si koleno a neporve se před školou. Věřím však, že také drtivá většina ostatních rodičů chce pro své děti to nejlepší a udělali by pro ně všechno.

Jsem přesvědčený, že rodič, který dokáže být pro své dítě partnerem a skutečně mu předá to nejlepší, co umí, k fyzickému trestu sáhne skutečně jen zcela mimořádně, případně plácne jen symbolicky bez použití síly. (Dokáže snad úřednický aparát takového rodiče rozpoznat?) Současně jsem si naprosto jistý, že plácnutí po zadku v pravou chvíli nezpůsobí ani zlomek bolesti, jaký dětem ta nejbližší osoba na světě dokáže způsobit pouhým slovem. Slyšet od vlastní matky nebo otce slova opovržení či dokonce nenávisti, to je něco, na co žádné dítě nikdy nezapomene.

Bojovníci proti fyzickým trestům, kteří vyznávají jejich plošný zákaz, však na psychickou bolest jaksi zapomněli, nebo se jim nehodí do krámu. Nedá se to účinně zakázat, takže se budeme tvářit, že to neexistuje? V zásadě se bohužel mýlí a mohou tak, pokud si svůj omyl včas neuvědomí, nadělat více škody než užitku.

Najděte rozdíl mezi týráním a plácnutím (..osvětu namísto trestů)

Domnívám se, že to nejdůležitější je diskuze o problému a osvěta. V dnešní době však mnoha lidem dělá vážný problém se bavit s vlastníkem jiného názoru. Není se čemu divit, když nás takříkajíc vedou lidé, kteří se mezi sebou snaží vzájemně zničit a kde je shoda výsledkem pouze osobních výhod a zisku. V politice nejde o hledání pravdy nebo ideálního řešení určitého problému, ale o hlasy, pošpinění a dehonestace protivníka a nahnání politických bodů. Netahejme proto otázky související s rodinou a vztahu rodiče s dítětem do politiky!

Fyzické tresty dětí jsou téma, které by se mělo veřejně diskutovat v zájmu osvěty, nikoli tvorbu dalších paragrafů. Nedělejme z něj politické téma a nesnažme se to kvapně zaplácnout plošným opatřením. Navrhuju místo toho přinášet argumenty, klást si otázky a hledat na ně odpovědi v rámci veřejné debaty. Například:

• V jaké situaci může být fyzický trest na místě, kdy není a jaký je rozdíl mezi lehkým plácnutím a bitím?
• Co už je týrání dětí? Kdy je na místě volat policii?
• Mají se týrané děti na koho obrátit?
• Je věnována dostatečná pozornost prevenci šikany?
• Vědí rodiče, kam jít, pokud by chtěli konzultovat výchovu s odborníkem? Je zde snaha, aby takové prostředky lidé využívali a obecně kladen důraz na osvětu?
• (A moje oblíbená: ) Ví dítě, kam se může obrátit, pokud má pocit, že se stalo terčem šikany ze strany spolužáků či dokonce učitele? Za jakých okolností může dítě opustit (resp. přerušit) povinnou základní školu, pokud se svěří odborníkovi nebo rodičům, že zde trpí?

♡

A co se týče odborné diskuze expertů a souvisejících výstupů ve formě tvorby materiálů osvěty veřejnosti a metodologie výuky a výchovy, nebylo by od věci klást větší důraz na témata, jako je:

• podpora a rozvoj talentu,
• budovnání vnitřní motivace dítěte,
• spolupráce v kolektivu a rozvoj diskuze včetně debatování o probírané látce namísto memorování,
• vhodné prostředky výchovy dítěte, řešení problematických situací a náhrada fyzických trestů,
• dopady nepřiměřených fyzických trestů na sebevědomí a psychické zdraví dítěte,
• prostředky individuální a společenské ochrany dítěte proti nepřiměřenému fyzickému a psychickému, resp. sexuálnímu násilí.

Určitě vás napadá nespočet dalších zajímavých témat a otázek. Jde o oblast, která se ve škole UČÍ / NEUČÍ. (Nehodící se škrtni). A na jaké úrovni je podle vás osvěta a veřejná diskuze? Budu rád, když mi napíšete svůj názor na kterékoli téma související s tímto článkem.

Než článek uzavřu, rád bych se ještě krátce vrátil k rodině a dětem. V čem bych se s odpůrci fyzických trestů shodl je určitě ochrana dětí.

Nedělá mi nijak dobře představa rodiče, který je příliš slabý a příliš nevědomý, aby výchovu řádně zvládal, a v zásadě svému dítěti v menší či větší míře škodí jak svým příkladem, tak i případným nevhodným chováním a výchovou.

Přesto bych chtěl připomenout, že každý rodič, který své dítě fyzicky či psychicky netýrá, poskytuje mu základní potřeby a pokud možno i lásku, tak je pro dítě mnohonásobně lepší alternativou, než život v ústavní péči! Pokud namítáte, že fyzický trest může nadělat dlouhodobé následky, můžete mít pravdu, ale nenadělá snad přinejmenším stejně vážné následky i jediný den, kdy je dítě násilně odebráno od svých rodičů a uzavřeno proti své vůli v cizím prostředí? Nesouhlasíte snad, že by se to mělo stát jen v případě skutečně vážného týrání, nikoli na základě toho, že sousedka nahlásila rodiče, protože na hřišti plácli své dítě po zadku?

Tématem na příště by pak klidně mohlo být, proč se v dnešní době tolik rodin rozpadá a jaký vliv má na dítě rozvod rodičů…

Závěr

O výchově svých dětí rozhodují převážně rodiče, byť jim je státem nemalou měrou část kompetencí odebrána. Výchova dětí je v zásadě proces, na který neexistuje návod. V nejlepším případě máte děti, protože jste si je přáli a děláte pro ně to nejlepší, co umíte. Rodičovství je práce, která vás stojí peníze a čas a výsledek je bez záruky. Přesto je také v České republice spousta milujících rodičů, kteří na své děti nedají dopustit.

Uškodí dítěti více občasné plácnutí, nebo 9 let povinného psychického utrpení za doprovodu bezduchého memorování, důrazu na neustále hodnocení, vzájemné srovnávání ve skupině spojené s tlakem na sebevědomí a cílené vyvolání stresu? Proč se dnes tolik řeší jedno a tak málo druhé?

Odpůrci fyzických trestů věří, že jednají v zájmu vyššího dobra a mají dobré úmysly. Pod záštitou dobrých úmyslů by rádi rozhodovali, jak mají všichni ostatní vychovávat své děti, protože oni to přece ví nejlépe. A kdo nesouhlasí, ten je tyran a někdo by ho měl ideálně také proplesknout.

Vedlejším produktem jejich úsilí by mohlo být oslabení rodiny, nabourání kompetencí a zodpovědnosti rodičů a v nejhorším možném scénáři i přímé zásahy do konkrétních rodin a odebírání dětí. Stejně, jako jsem zcela pro co nejtvrdší tresty za skutečné týrání dětí, věřím, že je třeba zabránit tomu, aby se výchova dětí zpolitizovala a stal se z ní předmět úřednické mašinérie a plošných rozhodnutí. Stát se jednoduše nesmí navážet do rodiny a brát lidem svobodu, o tom jsem přesvědčen.

Na místě není plošný zákaz veškerých fyzických trestů dětí ze strany rodičů, ale veřejná diskuze, osvěta a v první řadě pak radikální reforma tristně zastaralého školního systému tak, aby nám ve spolupráci školy a rodičů z našich dětí vyrostli sebevědomí a dobří lidé, kteří všas rozvinuli své talenty a silné stránky a díky tomu dokážou snadno najít své místo ve společnosti. To je ve skutečnosti začátek onoho procesu, práce skutečných odborníků na vzdělání, na jehož konci stojí velké množství sebevědomých a vyspělých lidí, kteří následně přirozeně tíhnou k výchově bez nepřiměřeného použití fyzických i jiných trestů.

Jak toho ale chcete docílit v situaci, kdy dokonce i celá řada pracovnic a pracovníků ochrany dětí rodičům radí: „Nesmíte se ptát dítěte, co chce. (Rozumějme: Šup s ním do ústavního školství co nejdřív, i kdyby se bránilo.)” Učitelky ve školkách často přidávají: „Zatímco se nedívá, odejděte bez rozloučení pryč, však on si zvykne.” (Na zradu a bezmoc, nebo na to odkopnutí?) A učitelé na základkách to završí: „Nikoho nezajímá, že sem nechceš chodit, tak nebuď drzý, nebo tu za trest budeš i po škole.” Snad už tedy nyní chápete, proč se zde toto zdánlivě nesouvisející téma objevilo, a že jsou i mnohem horší věci, než dostat po zadku, které se hloupí lidé “s dobrými úmysly” naučili používat.

♡