Týdeník HODL: Tasoshi Pakamoto a smyšlený příběh hrdiny – 1. část

♡

Tasoshi Pakamoto je pseudonym, za kterým se skrývá tvůrce Bitcoipu. Veškeré události a děje v tomto příběhu jsou čistě smyšlené a slouží jen pro ty, kteří nemají co na práci a hledají bezvýznamné pobavení. Bylo by lepší se seznámit s dostupnými fakty. Varovali jsme vás!

Tasoshi Pakamoto – 1. část

Pád ze schodů

Na začátku byla myšlenka, která byla živá a aktuální. I když se nacházela jen v hlavě, byla odpovědí na reálné události. Dorian Pakamoto odpochodoval ze dveří a vypadal při tom asi tak, jako by mu v hlavě plavala ryba. Jeho oči jako by se snažily rybu když už ne chytit, tak tedy alespoň bedlivě sledovat. Aniž by si toho byl vědom, udělal ještě jeden krok navíc a zřítil se ze schodů.

Musel se při pádu docela slušně udeřit mezi oči, protože se mu na čele vylouskla dokonale symetrická boule. Vypadal s ní trochu víc směšně, než je to obvyklé pro člověka, který se denně oddává fyzice, aby tak zakryl své skutečné zaměstnání. Ostatní lidé dokážou podezírat člena federální komise, že je napojen na Kimg Čong-una, ale nikdo si neumí představit tichého introvertního inženýrka nad důchodem, který se navenek tváří normálně a ve volném čase staví internetovou zbraň na ovládnutí světa.

Boule pomalu získávala barvu i tvar, zatímco se Dorian sbíral ze země jako dokonale klidný japonsko-americký ninja. Jen mírně nejistý otřesený krok a výraz bolesti prozrazovaly, že má daleko do Supermana, který byl jeho tajným idolem již od raného dětství. Časté pády a dětské úrazy u něj sice nebyly častější, než u jiných akčních hrdinů, kterým je 8 a do školy si nosí aktovku s dinosaurem, ale jednou měl pocit, že může letět. Byl to nápad, který skončil naraženou rukou, zlomeným kotníkem a pravidelnými návštěvami u dětského psychologa.

Když šel do své laboratoře, opět pomyslel na vysněného hrdinu s velkým písmenem S na hrudi a brýlemi, které dokonale utajily jeho jinak zcela zjevnou identitu. Podvědomě si při tom mírně stáhl brýle a hned si je zase s výrazem blažené nevinnosti nasadil zpět, takže až na komickou bouli byla iluze opět dokonalá. Dorian si přejel rukou rozcuchané vlasy s výrazem pitvorné soustředěnosti na svou roli a soustředěně se rozhlédl po prázdné místnosti, jako by se bál, že se právě mohl prozradit a už už se na něj sesypou vládní agenti a nasadí mu uzemňující chvat, při kterém jeho dokonale kulatá boule alespoň o třetinu zajede zpět odkud přišla.

Zatímco zvedal nějaké papíry, kterých se povalovaly stovky všude kolem, prsty levé ruky si přejížděl po bolestivém znamení a opět se narovnal, jako by se vnitřně rozpomenul na svou tajnou roli hrdiny. Tajně si na nej v duchu hrával již za dob svých studií na univerzitě California Polytechnic a dosud ho tato dětinskost nepřešla. Náhle se otočil na patě jako chromá baletka a s pozdvihnutým obočím nad pravým okem, těsně vedle ohromující boule, vytasil prst směrem někam k poblikávající zářivce. Mám to! Přistihl se, jak ta slova skoro zařval.

Okamžitě se otočil a začal vše sbírat a uklízet, jako by už už měla policie vrazit do dveří a sebrat ho za dovádivého žvatlání reportérů a reportérek, kteří jsou samozřejmě vždy u toho, připraveni pohotově natočit jeho osobu s tím nejblbějším obličejem, s jakým se dokonce i v takouvou chvíli dokáže vytasit.  Při té představě a vzpomínce se mírně otřásl. Krycí role dokonale přiblblého profesůrka z blbákova mu neustále lehce dráždí ego, což v něm vyvolává pocit zadostučinění. Nadechl se a ihned se uklidnil. Pak sesbíraný salát bílých listů uložil do šuplíku a nahoru pohodil pár letáků a nějaké obyčejné zápisky.

♡

V mysli mu na chvíli vytanula matná vzpomínka. Mohl to být jeho otec, stejně jako tisíce dalších lidí, kteří tehdy přišli o vše a stát se na ně vykašlal. Dorian stále viděl ten výraz člověka, který přišel o všechno. Kolik se jich takových zastřelilo a nechali rodině jen oči pro pláč a pár drobáků pod polštářem, které stěží stačily na pokrytí pohřebních výloh. V představách viděl dětské oči zalité slzami, jak marně hledají osobu, kterou ještě včera považovaly za neporazitelného hrdinu. Osobu, která se zachová jako zbabělec a která nakonec selže. Jemu se to nesmí stát!

Už jen chvíli. Až Bitcoip v roce 2021 dosáhne ceny 100 tisíc, bude již příliš pozdě. V té době se již Bitcoip stane nezastavitelným. A žádný přeškrobený ouřada s tím nic nenadělá. Ani prezident a už vůbec ne ten senátor, který minule tak rozčileně nadával a prskal by přitom kolem sebe na okolí, nebýt toho, že mu něco neviditelného prolétlo kolem lýtka a zápíchlo se do vnitřní strany pravého stehna, těsně nad kolenem. V tu chvíli se mu pusa otevřená dokořán skřivila do pitvorné grimasy a jako by mu zaskočilo sousto v krku, začal se dávit, zatímco oči mu viditelně vylezly z důlků. Mysl ho opustila a jeho bledé spocené tělo již samo o sobě plán nepřekazí.

Dorian se nikdy nezamýšlel, proč se spíše než jako svůj oblíbený Kryptoňan zachoval jako padouch. Když senátora postihl infarkt, bylo to prostě jen nutné opatření. Maličkosti ho nezajímaly, svou pozornost soustředil na cíl jako paprsek laseru. Je Tasoshi Pakamoto, schovává se pod rouškou dokonale spořádaného fyzika s mírným sklonem, dávat si pozor na systém. Na tento malý detail je Dorian obzvláště hrdý. Dal si záležet, aby ho jeho nenávist nemohla prozradit.

Geniálně ji začlenil do krycí role jakožto odůvodněnou opatrnost, takže nemůže vzbudit sebemenší pozornost či uvalit na někoho podezření. I ve chvílích, když odporem a čirou nenávistí k vládě i bankám přímo sršel, většina lidí si vždy s pochopením pomyslela, že s ním cloumá uražená ješitnost vysloužilého vědce, ke kterému se nyní chovají skoro jako ke zrádci. Vše jen proto, že je již příliš starý, aby mohl ve svých tajných výzkumech pokračovat. Bez ohledu na to, že jsem své alter-ego zasvětil těm jejich důležitým kravinám, pomyslí si. Jeho cílem je změnit svět. Je příliš důležitý, nemůže si dovolit chybovat, takže se opět s uspokojením ujistí o neprostupnosti svého krycího života. Trochu přehnané, říkáte si.

A to jsme jen na začátku.

♡