Rozhořela se nám debata na téma mobilů ve školách a jejich zákazu. Zatímco se příznivci a odpůrci zakazování této technologie dětem perou mezi sebou, školy zůstávají zabetonované ve svém předpotopním režimu stále.

Od dob Marie Terezie základní školy fungují jako pravidelné odložiště potomků pracujících rodičů a povinné institucionální nalévárny standardizovaného seznamu vědomostí do hlav vašich dětí. Zdá se přitom, že ani příchod nových technologií na tom nic nezměnil.

V životě téměř každého rodiče nastane den, kdy musí svému dítěti vysvětlit bolestivou pravdu. Ve škole nikomu nezáleží na tom, co dítě baví nebo zajímá a jako rodič máte jem pramálo možností, jak utěšit své dítě, které do školy chodí nerado, nebo tam dokonce jít nechce.

Otázka zákazu mobilů ve školách se opírá o názor některých odborníků, kteří vnímají mobil jako riziko pro fyzický či duševní vývoj dětí. Nabízí se však otázka, zda jde skutečně pouze o blaho klientů základní škol, tedy děti, nebo spíše o pohodlí učitelů, kteří v mobilech vidí možnost narušení svého dlouhověkého přístupu k výuce.

Nejde zde jen o případné rušení a nepozornost, ale mobil může dítěti posloužit k vyhledávání alternativních informací či kontaktování jiných lidí, ať už ve škole, nebo mimo ni. Tragickým paradoxem je, že odebráním této technologie dětem ve školách účinně zrušíte poslední možnost, jak se dítě ve škole dozví něco, co zajímá jeho.

Zákaz mobilu na školách je pak v souladu se zavedenou praxí školního systému – de facto popírání toho, že děti mají některá lidská práva, která u dospělých osob považujeme za samozřejmá.

Problém totiž spočívá v tom, že se takovou otázkou vůbec jako společnost zabýváme. Jak se nám to jako společnosti stalo, že se vážně bavíme o tom, jestli má nějaká instituce zakazovat dětem vlastnit nějakou technologii, resp. ji používat v prostorách, kam děti ještě navíc pod hrozbou nějakých trestů docházejí téměř denně?

Nevidíme to, protože se to děje tak dlouho, že už nám to začalo připadat normální.

Jaké by tedy mělo být řešení? Školy by se v první řadě měly naučit nové technologie používat a uvědomit si, že jsou tak či tak součástí světa, na který se dítě připravuje a ve kterém stráví svůj život.

Mobily, tablety, počítače a internet jsou přitom doslova jako dělané pro narušení strnulé předpotopní výuky a pokud vám to náhodou nedošlo, to není jejich nevýhoda. Na školách je, aby se přizpůsobily modernímu světu a pomohly dětem používat tyto technologie i jinak, než ke sledování často nekvalitních videí a nekonečnému scrolování na sociálních sítích.

Technologické prostředky jsou jako školy, i ony samy o sobě nejsou dobré nebo špatné a vždy je to o tom, jakým způsobem jsou používány. Naučme se tedy používat věci tak, aby sloužily nám, a ne my jim.

Další:

Bitcoinové velryby spolykaly BTC za 4 miliardy dolarů! MicroStrategy přihazuje 5,4 mld. USD

Kytka

Kytka je zakladatel českého hodlerského webu. Od března 2019 do března 2026 působil jako šéfradaktor Kryptohodlera a navázal tak na své dřívější zkušenosti z Kryptomagazínu.

Zajímá ho dění kolem Bitcoinu a digitálních aktiv, finanční trhy, technologie, politika a legislativa. Věnuje se analýzám (včetně on-chain dat), trendům v odvětví, přijetí kryptoměn, osvětě v online bezpečnosti a vlivu nových technologií na správu bohatství. Je také autorem konceptu odpočinkových článků.

Kytka na konci března 2026 odchází z Hodlera a nemá tak vliv na jeho pozdější obsah.

The post appeared first on KryptoHodler.cz - Český hodlerský web.

Plácli byste vlastní dítě po zadku, aby nezlobilo? Kde je hranice přiměřenosti trestů? Rodič je obvykle ta nejdůležitější osoba v životě dítěte a je velmi smutné, když dítěti právě tato osoba způsobí nějaké zranění, zejména pak dlouhodobé. Odpůrci fyzických trestů v rodinách by to rádi zakázali ad absurdum. Byla by to chyba…

Proč jsem proti plošnému zákazu fyzických trestů?

Proč se tohle téma dostalo do rubriky Bohatství? Domnívám se, že děti a rodina jako taková jsou v zásadě hodnoty, za které stojí za to se prát. Zásahy státu do autonomie rodiny považuji za nepřijatelné a sílíci vlna odpůrců fyzickckých trestů začíná být v tomto směru nebezpečím.

Říkám tedy, že je dobré bít děti? Jsem pro fyzické tresty?

Tak to určitě není. Jsem jen zásadně proti tomu, aby rozhodnutí, zda je správné dát dítěti po zadku, bylo odebráno z rukou rodičů. Pokud rodič dojde k tomu poznání a úrovni vědomí, že dokáže pracovat s dítětem zcela či téměř výhradně bez fyzického trestání, má právo a morální povinnost to udělat s plnou autonomií a zodpovědností. Jednoduše nesmí přijít někdo jiný a říct lidem, že o tom, jak mají vychovávat své děti, už nemají právo rozhodovat.

To mimochodem znamená, že pokud rodič po prosazení takového oslabení rodiny zákonem použije fyzický trest, musel by zřejmě existovat také trest za porušení takového zákona. Neměli bychom pak daleko k tomu, že by se rodičům v mnohem větší míře odebíraly děti, což má být pochopitelně extrémně krajní řešení a rozhodně není na místě tohle aplikovat za plácnutí po zadku.

Kam až by tohle šílenství v konečném důsledku mohlo zajít, netuším. Umím si představit, že jako vždy, když se něco dělá plošně a na základě hloupého zákona, tak by došlo k celé řadě pochybení a nelogickckých situací. Ve finále by to přineslo mnohem více utrpení jak rodičům, tak i samotným dětem. Slušným rodičům by to odebralo příliš mnoho kompetencí a u řady z nich by se dostavil strach, což by pravděpodobně mělo negativní vliv na výchovu, zatímco ti druzí si cestu najdou vždy, těm by to bylo pravděpodobně prakticky jedno.

Rodinu je třeba chránit (..a školu reformovat)

Odpůrci fyzickcých trestů bohužel ve většině případů prosazují právě plošná nařízení a zásahy do rodiny. Sílí tak snahy o ještě větší posilování výchovy založené na byrokratickém a ústavním aparátu na úkor pozice rodičů…

Žijeme v době, kdy stále děti povinně posíláme do škol z dob Marie Terezie, kde celá řada dětí zbytečně trpí. Pro část dětí je současný školní systém ekvivalentem 9 let na tvrdo a promarněné roky jim už nikdo nevrátí. Iniciativ, které se to snaží řešit, je žalostně málo a o to víc je politováníhodné, když se některá z nich odkloní směrm k potírání rodičů. Rodiče si samozřejmě mohou vybrat, do jaké školy dítě pošlou, ale pokud nemají dost peněz na zaplacení často velmi drahé soukromé školy (desítky tisíc korun měsíčně na jedno dítě), tak ve skutečnosti není z čeho vybírat. Všechny státní školy fungují prakticky stejně, protože jsou součástí stejného systému, mají stejná pravidla, osnovy, průběh výuky, atd.

Řešením může být domácí výuka, nicméně lidé obvykle nemají čas, protože musí chodit do práce, aby své děti uživili. Izolovat (ochránit) dítě před světem může být navíc kontraproduktivní. Rodiče, kteří své děti přehnaně chrání, jim v zásadě brání se řádně adaptovat na okolní svět, což může být později pro takového jedince nebezpečné. Přitom úlohou správného vzdělání dětí by přece mělo být především připravit mladého člověka na budoucí život. I v tom současné školství pochopitelně žalostně zaostává.

Pokud bych si měl vybrat, byl bych osobně raději rodičem, který umí být jak přísný, tak i kamarádský a hlavně spravedlivý a nápomocný, než ten, kdo zajistí, že dítě nikdy nespadne na zadek, nenatluče si koleno a neporve se před školou. Věřím však, že také drtivá většina ostatních rodičů chce pro své děti to nejlepší a udělali by pro ně všechno.

Jsem přesvědčený, že rodič, který dokáže být pro své dítě partnerem a skutečně mu předá to nejlepší, co umí, k fyzickému trestu sáhne skutečně jen zcela mimořádně, případně plácne jen symbolicky bez použití síly. (Dokáže snad úřednický aparát takového rodiče rozpoznat?) Současně jsem si naprosto jistý, že plácnutí po zadku v pravou chvíli nezpůsobí ani zlomek bolesti, jaký dětem ta nejbližší osoba na světě dokáže způsobit pouhým slovem. Slyšet od vlastní matky nebo otce slova opovržení či dokonce nenávisti, to je něco, na co žádné dítě nikdy nezapomene.

Bojovníci proti fyzickým trestům, kteří vyznávají jejich plošný zákaz, však na psychickou bolest jaksi zapomněli, nebo se jim nehodí do krámu. Nedá se to účinně zakázat, takže se budeme tvářit, že to neexistuje? V zásadě se bohužel mýlí a mohou tak, pokud si svůj omyl včas neuvědomí, nadělat více škody než užitku.

Najděte rozdíl mezi týráním a plácnutím (..osvětu namísto trestů)

Domnívám se, že to nejdůležitější je diskuze o problému a osvěta. V dnešní době však mnoha lidem dělá vážný problém se bavit s vlastníkem jiného názoru. Není se čemu divit, když nás takříkajíc vedou lidé, kteří se mezi sebou snaží vzájemně zničit a kde je shoda výsledkem pouze osobních výhod a zisku. V politice nejde o hledání pravdy nebo ideálního řešení určitého problému, ale o hlasy, pošpinění a dehonestace protivníka a nahnání politických bodů. Netahejme proto otázky související s rodinou a vztahu rodiče s dítětem do politiky!

Fyzické tresty dětí jsou téma, které by se mělo veřejně diskutovat v zájmu osvěty, nikoli tvorbu dalších paragrafů. Nedělejme z něj politické téma a nesnažme se to kvapně zaplácnout plošným opatřením. Navrhuju místo toho přinášet argumenty, klást si otázky a hledat na ně odpovědi v rámci veřejné debaty. Například:

• V jaké situaci může být fyzický trest na místě, kdy není a jaký je rozdíl mezi lehkým plácnutím a bitím?
• Co už je týrání dětí? Kdy je na místě volat policii?
• Mají se týrané děti na koho obrátit?
• Je věnována dostatečná pozornost prevenci šikany?
• Vědí rodiče, kam jít, pokud by chtěli konzultovat výchovu s odborníkem? Je zde snaha, aby takové prostředky lidé využívali a obecně kladen důraz na osvětu?
• (A moje oblíbená: ) Ví dítě, kam se může obrátit, pokud má pocit, že se stalo terčem šikany ze strany spolužáků či dokonce učitele? Za jakých okolností může dítě opustit (resp. přerušit) povinnou základní školu, pokud se svěří odborníkovi nebo rodičům, že zde trpí?

A co se týče odborné diskuze expertů a souvisejících výstupů ve formě tvorby materiálů osvěty veřejnosti a metodologie výuky a výchovy, nebylo by od věci klást větší důraz na témata, jako je:

• podpora a rozvoj talentu,
• budovnání vnitřní motivace dítěte,
• spolupráce v kolektivu a rozvoj diskuze včetně debatování o probírané látce namísto memorování,
• vhodné prostředky výchovy dítěte, řešení problematických situací a náhrada fyzických trestů,
• dopady nepřiměřených fyzických trestů na sebevědomí a psychické zdraví dítěte,
• prostředky individuální a společenské ochrany dítěte proti nepřiměřenému fyzickému a psychickému, resp. sexuálnímu násilí.

Určitě vás napadá nespočet dalších zajímavých témat a otázek. Jde o oblast, která se ve škole UČÍ / NEUČÍ. (Nehodící se škrtni). A na jaké úrovni je podle vás osvěta a veřejná diskuze? Budu rád, když mi napíšete svůj názor na kterékoli téma související s tímto článkem.

Než článek uzavřu, rád bych se ještě krátce vrátil k rodině a dětem. V čem bych se s odpůrci fyzických trestů shodl je určitě ochrana dětí.

Nedělá mi nijak dobře představa rodiče, který je příliš slabý a příliš nevědomý, aby výchovu řádně zvládal, a v zásadě svému dítěti v menší či větší míře škodí jak svým příkladem, tak i případným nevhodným chováním a výchovou.

Přesto bych chtěl připomenout, že každý rodič, který své dítě fyzicky či psychicky netýrá, poskytuje mu základní potřeby a pokud možno i lásku, tak je pro dítě mnohonásobně lepší alternativou, než život v ústavní péči! Pokud namítáte, že fyzický trest může nadělat dlouhodobé následky, můžete mít pravdu, ale nenadělá snad přinejmenším stejně vážné následky i jediný den, kdy je dítě násilně odebráno od svých rodičů a uzavřeno proti své vůli v cizím prostředí? Nesouhlasíte snad, že by se to mělo stát jen v případě skutečně vážného týrání, nikoli na základě toho, že sousedka nahlásila rodiče, protože na hřišti plácli své dítě po zadku?

Tématem na příště by pak klidně mohlo být, proč se v dnešní době tolik rodin rozpadá a jaký vliv má na dítě rozvod rodičů…

Závěr

O výchově svých dětí rozhodují převážně rodiče, byť jim je státem nemalou měrou část kompetencí odebrána. Výchova dětí je v zásadě proces, na který neexistuje návod. V nejlepším případě máte děti, protože jste si je přáli a děláte pro ně to nejlepší, co umíte. Rodičovství je práce, která vás stojí peníze a čas a výsledek je bez záruky. Přesto je také v České republice spousta milujících rodičů, kteří na své děti nedají dopustit.

Uškodí dítěti více občasné plácnutí, nebo 9 let povinného psychického utrpení za doprovodu bezduchého memorování, důrazu na neustále hodnocení, vzájemné srovnávání ve skupině spojené s tlakem na sebevědomí a cílené vyvolání stresu? Proč se dnes tolik řeší jedno a tak málo druhé?

Odpůrci fyzických trestů věří, že jednají v zájmu vyššího dobra a mají dobré úmysly. Pod záštitou dobrých úmyslů by rádi rozhodovali, jak mají všichni ostatní vychovávat své děti, protože oni to přece ví nejlépe. A kdo nesouhlasí, ten je tyran a někdo by ho měl ideálně také proplesknout.

Vedlejším produktem jejich úsilí by mohlo být oslabení rodiny, nabourání kompetencí a zodpovědnosti rodičů a v nejhorším možném scénáři i přímé zásahy do konkrétních rodin a odebírání dětí. Stejně, jako jsem zcela pro co nejtvrdší tresty za skutečné týrání dětí, věřím, že je třeba zabránit tomu, aby se výchova dětí zpolitizovala a stal se z ní předmět úřednické mašinérie a plošných rozhodnutí. Stát se jednoduše nesmí navážet do rodiny a brát lidem svobodu, o tom jsem přesvědčen.

Na místě není plošný zákaz veškerých fyzických trestů dětí ze strany rodičů, ale veřejná diskuze, osvěta a v první řadě pak radikální reforma tristně zastaralého školního systému tak, aby nám ve spolupráci školy a rodičů z našich dětí vyrostli sebevědomí a dobří lidé, kteří všas rozvinuli své talenty a silné stránky a díky tomu dokážou snadno najít své místo ve společnosti. To je ve skutečnosti začátek onoho procesu, práce skutečných odborníků na vzdělání, na jehož konci stojí velké množství sebevědomých a vyspělých lidí, kteří následně přirozeně tíhnou k výchově bez nepřiměřeného použití fyzických i jiných trestů.

Jak toho ale chcete docílit v situaci, kdy dokonce i celá řada pracovnic a pracovníků ochrany dětí rodičům radí: „Nesmíte se ptát dítěte, co chce. (Rozumějme: Šup s ním do ústavního školství co nejdřív, i kdyby se bránilo.)” Učitelky ve školkách často přidávají: „Zatímco se nedívá, odejděte bez rozloučení pryč, však on si zvykne.” (Na zradu a bezmoc, nebo na to odkopnutí?) A učitelé na základkách to završí: „Nikoho nezajímá, že sem nechceš chodit, tak nebuď drzý, nebo tu za trest budeš i po škole.” Snad už tedy nyní chápete, proč se zde toto zdánlivě nesouvisející téma objevilo, a že jsou i mnohem horší věci, než dostat po zadku, které se hloupí lidé “s dobrými úmysly” naučili používat.

Kytka

Kytka je zakladatel českého hodlerského webu. Od března 2019 do března 2026 působil jako šéfradaktor Kryptohodlera a navázal tak na své dřívější zkušenosti z Kryptomagazínu.

Zajímá ho dění kolem Bitcoinu a digitálních aktiv, finanční trhy, technologie, politika a legislativa. Věnuje se analýzám (včetně on-chain dat), trendům v odvětví, přijetí kryptoměn, osvětě v online bezpečnosti a vlivu nových technologií na správu bohatství. Je také autorem konceptu odpočinkových článků.

Kytka na konci března 2026 odchází z Hodlera a nemá tak vliv na jeho pozdější obsah.

The post appeared first on KryptoHodler.cz - Český hodlerský web.

Naučit děti spořit penízky, je úkol, který již od nepaměti rodičům usnadňuje pokladnička, která se nejčastěji vyrábí jako prasátko. Jenže moudří rodiče dnes již ví, že penízky se mohou za několik let spoření znehodnotit a někteří hledají cesty, jak své ratolesti o této skutečnosti poučit a nechat je vyzkoušet třeba spoření do stříbrných mincí nebo dokonce volí Bitcoin. Nápad společnosti Strive je rozhodně potěší.

Spoříme s dětmi

Jak zaznělo, učit děti spořit penízky není ten nejlepší způsob výuky finanční gramotnosti. Žijeme v době, kdy se nemyslitelné stalo skutečností, v době záporných úrokových sazeb. Abychom byli úplně přesní, aktuálně v České republice většina spořících účtů nabízí v lepším případě úročení v řádu desetinek procenta, v tom horším jde o setiny procenta. Jednoduchou matematikou si každé dítě umí spočítat, že pokud inflace znehodnotí peníze nejméně o 2 % ročně, tak je takové spoření vlastně tím, co lze nazvat garantovanou ztrátou. Co s tím?

Řešení se nabízí hned několik, ať už se budeme bavit o fyzických drahých kovech, které jsou obecně považovány za jedny z vůbec nejlepších uchovatelů hodnoty, nebo třeba o kryptoměnách. Zlato a stříbro jsou stálejší, méně volatilní a mají za sebou rozsáhlou historii, kdy je lidé používali jako peníze. Mají však tu nevýhodu, že se hůře nakupují v menším množství a často je mezi nákupní a výkupní cenou fyzického zlata či stříbra poměrně velký rozdíl, který u menších mincí a slitků bývá ještě markantnější.

Kryptoměny, jako je Bitcoin, lze zakoupit třeba na Coinbase s velmi malým spreadem i poplatky a největší část vedlejších nákladů tak tvoří pouze směnárenské poplatky bance při převodu korun na eura. Jsou likvidní, dají se bez problémů později prodat za tržní cenu a když je svým dětem koupíte, můžete je mít prakticky hned.

Řada rodičů řeší otázku, jak v praxi vyřešit spoření, aby si děti mohly sve bitcoinky někam samy uložit a vidět, že tam opravdu jsou. Někteří z vás se rozhodnou pro spoření v korunkách a jednou za čas s dětmi zajdou na burzu a nakoupí za naspořené peníze krypto. Jiní dětem BTC počítají “na papíru” a následně po větších částkách posílají do hardwarové peněženky. To vše jsou dobré volby, ale ukazuje se, že v budoucnosti nebude nic snadnějšího, než “hodit” BTC do pokladničky.

TIP: Bitcoin byl zase v Simpsonech! Jsou bullish a predikují za jeden BTC “jedno nekonečno”

Pokladnička prasátko, která umí Bitcoin

Jak informoval web Finextra, britská společnost Strive uvedla na trh k prodeji první pokladničkové prasátko na světě, které umí pracovat s kryptoměnou. Tato pokladnička se integruje s předními virtuálními peněženkami, jako je např. Coinbase. Cena tohoto prasátka je 149 dolarů, tedy asi 3200 Kč. Rodiče mohou pomocí doprovodné aplikace naplánovat platby kryptoměnou, například kapesné, a sledovat digitální transakce svého dítěte. 

Spoluzakladatel a CEO společnosti Strive Andrew Birt uvedl: „Není pochyb o tom, že kryptotrh je tu, aby zde zůstal. Se 2 biliony $, které jsou nyní uloženy v kryptoměnách v 68 milionech krypto peněženek po celém světě, stále existuje překvapivě viditelný nedostatek zdrojů pro výuku dětí o digitální měně. To je důvod, proč jsme postavili pokladničku prasátko – abychom každému poskytli jednoduchý, bezpečný a zodpovědný způsob, jak prozkoumat prostor kryptoměn a dozvědět se o budoucnosti peněz.“

TIP: Za 10 let bude vytěženo 98 % Bitcoinu. Pouhých 0,01 BTC může stačit k bohatství

Závěr

Stále to není dokonalé, stále nejsme tak daleko, aby pokladnička prasátko uměla naspořit dětem bitcoinky přímo uvnitř, podobně jako hardwarová peněženka, ale třeba se toho chytnou v Trezoru a něco kloudného vymyslí. Nejedná se o dokonalou možnost, není to hodl s vlastnictvím privátních klíčů ani neskýtá bitcoinové mikrotransakce pomocí některého z řešení druhé vrstvy. Ale přesto, každý rodič v kryptokomunitě asi ocení představu, že svým dětem nabídne prasátko, které jim na displeji zobrazí, kolik mají naspořeno bitcoinků. Motivovat děti ke spoření, případně je odměňovat za dobré známky nebo domácí práce, tak může být zase o něco snadnější.

Robert Kiyosaki: Nikdy byste neměli říkat „To si nemohu dovolit!“ [Rady o penězích]

Před 10 lety se odmlčel tvůrce Bitcoinu; Stát Louisiana oficiálně chválí Nakamota; Tesla vydělala 100 mil. $ na BTC: Příběhy týdne

PayPal: Poptávka po kryptoměnách předčila všechna očekávání

Kytka

Kytka je zakladatel českého hodlerského webu. Od března 2019 do března 2026 působil jako šéfradaktor Kryptohodlera a navázal tak na své dřívější zkušenosti z Kryptomagazínu.

Zajímá ho dění kolem Bitcoinu a digitálních aktiv, finanční trhy, technologie, politika a legislativa. Věnuje se analýzám (včetně on-chain dat), trendům v odvětví, přijetí kryptoměn, osvětě v online bezpečnosti a vlivu nových technologií na správu bohatství. Je také autorem konceptu odpočinkových článků.

Kytka na konci března 2026 odchází z Hodlera a nemá tak vliv na jeho pozdější obsah.

The post appeared first on KryptoHodler.cz - Český hodlerský web.

V jiném webu o kryptoměnách, kde působím, došlo k podivné situaci, kdy mě někteří učitelé mezi kolegy požádali, abych již neupozorňoval na úskalí a neduhy našeho školství, a že jich je… No, tady na Hodlerovi, který jsem založil, se mi taková věc asi nestane. Dnes bych se rád zamysel nad tématem, ke kterému mě inspirovala naše škola. Přemýšlejte společně se mnou a budu rád, když mi napíšete svůj názor. Jak by vypadala lepší škola pro všechny?

Cui bono?

Položme si základní otázku, která sama o sobě funguje jako detektor příčiny většiny problémů, které školy mají. Naše společnost je do značné míry založena na prospěchářství. S tím asi hned tak něco nenaděláme. Již v přírodě je rovnováha nastolena skrze boj o přežití a lidstvo je i přes všechny výdobytky civilizace samozřejmě stále její součástí.

Ať se nám to líbí nebo ne, zajmy jedinců, skupin, společností i celých států stojí proti zájmům jiných lidí, společností či komunit. Zpravidla pak všichni sledují svůj prospěch na úkor ostatních, čehož je smutným příkladem, byť výmluvným a aktuálním, že nyní ve společnosti, navzdory prudkému šíření koronaviru, nezanedbatelná skupina radikálně odmítá opatření proti šíření epidemie. Riziko vlastní smrti se po poklidném létě spoustě lidí jeví malé, a proto převažuje neochota nést jakékoli zhoršení své situace a pohodlí.

Asi budete souhlasit, že děti nemají příliš silnou pozici, aby si hájily své zájmy. Málokdo z nás asi má to štěstí, že by mohl popravdě říct, že měl v dětství možnost, jednat v souladu se svými zájmy. K tomu moc nedochází. Zpravidla jsou to různí vychovatelé, učitelé a konec konců i rodiče, kteří na sebe berou úlohu jednat v zájmu dítěte. Nemusím asi zdůrazňovat, že ve skutečnosti intuitivně sledují hlavně své vlastní zájmy.

Proč chodí děti do školy?

…A proto, když si položíme otázku – cui bono? – v čí prospěch dítě chodí do školy?, jaká bude odpověď? Zajímavé je, že zatímco většina “běžných” učitelů, ale i rodičů, bude přesvědčivě tvrdit, že kvůli sobě, děti většinou řeknou, že je to ve prospěch zachovaní dodržování stanovených povinností. Protože prostě musí, jak jim bylo opakovaně vštěpováno. Objektivní pohled na situaci pak nabízí soubor výhradně praktických příčin, kdy jde často už jen o to, kam dítě takříkajíc “uklidit,” aby dospělí mohli jít do práce.

Na své si příjdou také společnosti, tedy zaměstnavatelé, kterým vyšší nabídka lidské práce vyhovuje, protože si pak mohou snáze pořádat výběrová řízení. Vyšší nabídka než poptávka pak také samozřejmě působí negativně na cenu práce.

Také stát by vlivem toho, že by nám zůstával řekněme každý druhý rodič se svými dětmi doma, zdánlivě ztrácel. Kleslo by HDP a pravděpodobně i vybrané daně, zatímco by dost možná vznikla větší skupina rodiču, kterým by stát nejspíš něco přispíval na živobytí. Ačkoli je pravda, že by nám teoreticky vyrostla generace mnohem vyrovnanějších lidí, kteří by pravděpodobně vlivem volnosti a svobody vzdělání častěji nacházeli to, pro co mají skutečně talent a nebyli by naopak nuceni v rámci norem vkládat přílišnou pozornost věcem, které jim nejdou. Mohlo by to tedy v dlouhodobém měřítku přinést naopak výhody.

Bohužel, tato rozhodnutí jsou politicky neschůdná, protože politik volený na 4 roky nemůže jednat v dlouhodobém zájmu státu, pakliže by to z krátkodobého hlediska bylo v rozporu se zájmy velkého množství voličů. Paradoxně pak strategické politické rozhodování, které přináší dlouhodobé a extrémně důležité výhody, znamená politickou sebevraždu, pokud tyto výhody většinová společnost nechápe. V každém případě jsme si snad vysvětlili, že dítě je bohužel v pozadí skutečných zájmů, pro které chodí do školy.

Neberte mne za slovo

Pro úplnost musím samozřejmě dodat, že určitý prospěch z toho pro dítě samozřejmě plyne také. Ano, skutečně je pravdou, že děti ve školách získají mnoho znalostí a určité vzdělání. Nicméně je pro školy stále těžší konkurovat moderním technologiím a internetu, kde si děti snadno dohledají o řadě problematik mnohem rozsáhlejší a aktuálnější informace.

Vyvstává nám zde otázka, zda by náhodou skupinka dětí bez použití donucovacích prostředků, přísných osnov, norem, kontrol a dalších z mnoha součástek námi známého vzdělávacího systému nedosáhla lepších výsledků. Nezapomněli jsme trochu na to, že se dítě přirozeně rodí na svět s obrovskou touhou vše zkoumat, učit se a neustále vášnivě hltat vše nové? Děti přirozeně přitahují nové podněty a samy se učí obrovské množství věcí, zdařile napodobují činnosti dospělých a rády se nechávají vést svými vzory. Samotný kontakt se vzděláním a dobře přístupná nabídka by možná jejich potřeby pokryly lépe, než “škola povinností.”

Škola hrou

Nebudu používat otřepané klišé, že prostě nevím, co je “lepší škola pro všechny.” Nebudu alibisticky říkat, že to prostě neví nikdo. Pojďme zahodit strachy z neúspěchu, které nás tak důkladně učí systém známkování a upozorňování na chyby. Pokud se bavíme o lepší škole, je to rozhodně škola, kde se upozorňuje na to, co dítě udělalo správně. Je to škola, kde se rozvíjejí přednosti, kde učitelé nehledají chyby a neopravují, ale kde působí spíše jako pomocníci či průvodci, řeknemě jako vedoucí, kteří opatrně a nenápadně, ale velmi sofistikovaně, vedou děti k tomu, aby rozvíjely své talenty, učily se nové věci, společně komunikovaly o problémech a hledaly řešení.

Lepší škola by měla sledovat zájmy dětí na prvním místě. Dokonce bych řekl, že by měla fungovat jako obhájce dětí, který jejich zájmy chrání proti jiným zájmovým skupinám. Také věřím, že v lepší škole si děti nenosí domácí úkoly domů, ale naopak si z domova nosí otázky a úkoly, kterými se pak ve škole zabývají. Lepší škola by také měla znamenat více kontaktu s rodiči. Systém, kde rodiče nemají čas na vlastní děti, je přežitkem, který by měl postupně vymizet. Děti by měly s rodiči zůstávat častěji a ve škole trávit méně času, než zde tráví nyní. Lépe řečeno, měly by si tento čas samy ve spolupráci s učiteli a rodiči řídit a organizovat podle sebe, stejně jako většinu toho, co se chtějí učit, kromě základních znalostí – čtení, psaní, základy matematiky, apod.

Ekonomické pozadí problematiky školství v budoucnosti

Technologický pokrok již v tomto desetiletí způsobí, že bude stále složitější udržet systém 8hodinové pracovní směny 5 dní v týdnu. Již nyní lze vysledovat určité signály, že se množství pracovních míst v zásadě udržuje uměle. Určitá část se postupně přesune do služeb, ale ani zde nelze pracovní pozice nafukovat neomezeně a jednou s velkou pravděpodobností dojdeme do bodu, kdy bude všem jasné, že je potřeba najít způsob, jak plošně přerozdělit technologické bohatství, které nyní generuje především hrstka nejbohatších korporací a technologických gigantů. Řeč je zejména o násobně větší produktivitě pracovních linek a jednotek, které vyprodukují stále více, a to při stále menším množství lidské práce. Škálovatelnost moderních technologií je často obrovská a nejsme tak daleko představě, že nás pokrok dovede do stavu, kdy dokážeme pokrýt celosvětovou potřebu určitého produtu či služby doslova bez jediného zaměstnance.

Bavíme se zde o potřebě přepracovat samotné základy ekonomiky tak, abychom si svůj svět nezahltili odpadem, který bude chrlen ve snaze udržovat neudržitelné. Nyní ekonomika funguje v podstatě na principu růstu HDP za doprovodu plánované inflace. Dokud to tak bude, bude třeba vyrábět stále více, jen proto, abychom se mohli mít alespoň stále stejně. To je ale dlouhodobě neudržitelný model, jak si již také mnozí ekonomové, učitelé, ale i obyčejní redaktoři uvědomují. Nejsem si jistý, jestli je někdo z nás doopravdy schopen předpovědět, jak dlouho ještě potrvá, než se ekonomický systém zhroutí, resp. než bude vystřídán za novější model.

Dokud k tomu nedojde a nevyřeší se otázka společného užitku z nových technologií se všemi ekonomickými, politickými i sociálními důsledky, nelze očekávat ani zavedení školního systému na způsob lepší školy stojící na principech, jak je zde autor tohoto skromného textu nastínil a navrhl.

Závěr

Nezapomeňte určitě napsat svůj názor do komentářů pod článkem nebo v diskuzi na našem Facebooku (pod odkazem na tento článek). Jak by měla vypadat taková lepší škola pro všechny podle vás?

Kytka

Kytka je zakladatel českého hodlerského webu. Od března 2019 do března 2026 působil jako šéfradaktor Kryptohodlera a navázal tak na své dřívější zkušenosti z Kryptomagazínu.

Zajímá ho dění kolem Bitcoinu a digitálních aktiv, finanční trhy, technologie, politika a legislativa. Věnuje se analýzám (včetně on-chain dat), trendům v odvětví, přijetí kryptoměn, osvětě v online bezpečnosti a vlivu nových technologií na správu bohatství. Je také autorem konceptu odpočinkových článků.

Kytka na konci března 2026 odchází z Hodlera a nemá tak vliv na jeho pozdější obsah.

The post appeared first on KryptoHodler.cz - Český hodlerský web.